Vězněná | Pavel Renčín mezi fantasy a thrillerem

28.2. 2019 Alena 0

Co má společného dívka zamčená hrozivým únoscem v temné kryptě a středoškolský učitel trpící výpadky paměti? Jistě, větší než malé množství stresu, ale o něm (nebo spíš jen o něm) tato kniha není.

Pustila jsem se do (v současné době) předposlední knihy Pavla Renčína, abych prozkoumala jeho přerod z autora spíše fantasy knih (Nepohádka, Městské války) do pána temnoty, vládce nad neprozkoumanými místy v lidských duších, autora thrillerů.

Stejně jako v případě Klubu vrahů se i tentokrát podíváme do téměř současné, téměř reálné Prahy. Jedna ze dvou hlavních postav – učitel, který se sice jmenuje Drást, ale jeho jméno není až tak důležité, jelikož promlouvá ich formou – se už v první kapitole představí jako dokonalý případ nedůvěryhodného vypravěče, když popisuje své noční můry, výpadky paměti a přátelství s lahví Jacka Danielse. Jeho problémy se stupňují, musí opustit školu, ačkoli učení nade vše miluje, a zjišťuje, že mu někdo moc důležitý v životě schází, ačkoli si na něj vlastně vůbec nepamatuje. Stále ale není jasné, jak jeho osobní vyprávění plné zoufalství a pouze občasných stavů duševní rovnováhy souvisí s příběhem desetileté Máji, kterou někdy počátkem sedmdesátých let rodiče poslali samotnou vlakem na Šumavu.

Marie tuší, že se něco děje. Měla totiž jet na prázdniny k babičce. Místo toho sedí sama v kupé jen s pár nejoblíbenějšími věcmi, vystupuje ve městě, které nezná, a čeká na člověka, kterého nikdy neviděla. Tátův známý, jakýsi Šváp, ji odvede do bývalé hájovny vzdálené od civilizace, kde má počkat na příjezd rodičů. Teprve od nich se dozvídá, že si tento odlehlý kout světa vybrali pro útěk za hranice a že Šváp je převaděč, který jim v tom má pomoct.

Vzhledem k tomu, že znáte název knihy, snadno odhadnete, že se akce nezdařila podle Májiných představ. Místo toho skončí zavřená v kryptěkam jí Šváp občas přinese něco k jídlu a odnáší si za to velký kus jejího dětství. Jeho šílenství se stupňuje natolik, že je téměř neuvěřitelné, jak dlouho dokázala Mája Švápovo řádění přežívat. Útrapy, kterými ji tento muž léta sužuje, by totiž nepřežil mnohý dospělý.

Stále však není jasné, jak její příběh souvisí se životem učitele Drásta. To ukáže teprve budoucnost. A samozřejmě Pavel Renčín na konci své knihy.

Nejsilnější část Vězněné se paradoxně nenachází na jejím konci, tam už jen jednotlivé dílky skládačky zapadnou do sebe – přesto, jak je autorovým zvykem, ne zcela jednoznačným způsobem. Část rozuzlení tak zůstává na čtenářově imaginaci. Nejtíživější chvílí je ta, kdy si uvědomíte, že se Renčín inspiroval reálným příběhem, že taková zrůda jako Šváp skutečně žila a že žena, která byla předobrazem Máji, opravdu žije (nebo alespoň v době vydání knihy žila). Zkuste si zadat do vyhledávače jméno Hubert Pilčík.

Pavel Renčín je dobrý vypravěč. Vodí svého čtenáře po úzkých cestičkách a nechává ho, aby objevoval temná zákoutí zcela sám. Na konci knihy, ve které se téměř pravidelně střídají kapitoly z Májina a Drástova pohledu, tak zůstává možná více otázek než odpovědí. Byl Šváp ztělesněním univerzálního zla nebo ho posedl démon? Je Drást prostě jen duševně nemocný, nebo se za jeho stavy skrývá něco jiného?

Odpovědi hledejte v knize Vězněná, avšak neručím, že je najdete. Pro Pavla Renčína se zjevně jedná o přechod mezi městskou fantasy, kde jsou nadpřirozené jevy zcela zřejmé, do čistého thrilleru, jakým je kniha Klub vrahů. Vězněná stojí někde na pomezí. Můžete ji brát doslovně, fantasticky nebo velmi obrazně. Pokaždé má tato kniha co nabídnout, avšak rozhodně není pro slabé povahy.

Pár perliček na závěr:

Drást se měl původně jmenovat Durman, avšak krátce před vydáním Vězněné získal Magnesii Literu Petr Stančík s knihou Mlýn na mumie, kde hlavní postava nese stejné jméno. Vypravěč proto v Renčínově knize dostal nové jméno, a to takové, aby znělo trochu jako nomen omen. Původní Durman odkazuje k jedovaté halucinogenní rostlině, jedná se tedy o stejný případ.

Naladění se na myšlenkovou vlnu s jiným autorem zažil Pavel Renčín ještě několikrát, naposledy v souvislosti s Klubem vrahů, který bývá připodobňován ke Klubu rváčů Chucka Palahniuka. Podle vlastních slov jej však Renčín četl až krátce před vydáním vlastní knihy, o inspiraci tak nemůže být řeč. Přesto trefil nejen hlavní motiv, tedy vypravěče trpícího stejnou poruchou jako v Palahniukově slavném díle, ale i některé detaily včetně močení do cizích pokrmů. Obálka knihy Klub vrahů navíc může vzdáleně připomínat druhý díl Klubu rváčů, který vyšel v roce 2016 jako komiks.

Obálku Vězněné vytvořil Milan Malík. Pavlu Renčínovi se od začátku zdála být příliš silná, nakonec se však spolu s vydavatelem rozhodli ji ponechat, aby zaujala v silném konkurenčním boji, navíc ještě sám autor navrhl zvýraznění očí lesklým povrchem. Působí tak ještě hrůzostrašněji.

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů